V neděli razím opět do Starých skal, je parádní podmínka na malé chyty a skvěle to drží, proto se rozhoduji dát opět šanci Zlomenému Srdci. Po rozlezu se dnes cítím skvěle. V prvních dvou pokusech zaváhám, ale třetím dolézám Lamače a konečně nepadám v Prstech Zla. Prsty se mi už otvíraly a doskok do lišty byl tak tak, boulder mi zabral 4 dny. Přesunu se pod Síla Je Kouzlo, kde si dělám highpoint levou rukou do spoďáku, který chvilinku udržím, spoďáky ale ždímou a síla odchází, tohle bude jiný příběh...
Jinak gratulace klukům k Tekutému Štěstí, je to parádní lajna!
On Sunday I come back to Staré skály, conditions are great for the small holds so I decide to try Zlomené Srdce again. I feel awesome after the today's warm up. First I hesitate a bit but at the third attempt I finish Lamač and finally I don't fall from Prsty zla. I already felt my fingers opening and the jump to the ledge was very close to failure, it took me four days to finish this one. I move under Síla Je Kouzlo, where I do a highpoint to the undercling with my left hand and hold it for a little while but it's really exhausting and all the power is gone, this will be a totally different story. Anyway, congratulations to the guys for finishing Tekuté Štěstí, it's an amazing line!
pondělí 25. června 2018
úterý 12. června 2018
Svěťák ve Vailu
Letos konečně klapl SP ve Vailu. Vyrážím s bráchou, který mi dělá skvělého průvodce a bez jehož angličtiny bych byl... víte kde. Letíme na otočku ve středu a vracíme se v pondělí. Ubytko máme zařízené u jedné skvělé české rodiny nedaleko Vailu, krásný byt, výhled do přírody, starají se o nás jako o vlastní - co víc si přát. Během čtvrtka se protáhneme na skalách, potom klasika registrace a meeting.
aktivace na skalách
Trochu se peru s časovým posunem, ale do pátku se s tím srovnávám. Vail je super pěkné místo, přirovnal bych ho ke Švajcu: údolí a hezké městečko.
ty výhledy...
SP je tu něco jako u nás fesťák, ale tady mají Mountian Games - více sportů: kajak, kola, běh atd. V pátek lezu asi ve 12.30, místy svítí sluníčko, ale naštěstí jsou profily až na jeden ve stínu. Na rozlezu se cítím velmi dobře, v jedničce zóna, pak čisté peklo. Ve dvojce koordinační skok, ten se mi podaří udělat, i vybojovat zónu, ale dále je to jiná písnička. Ve trojce je pěkný silový boulder, nohy napřed, ale pak se blbě srovnám a padám z chytu pod zónou. Ve čtyřce je celkem jasný program, ale ze zóny to teprve začíná, tečuji předposlední chyt.
kvalda č. 4
V pětce škoda, asi třikrát padám z kroku do zóny, to mě mrzí, stálo mě to celkem dost míst, ale na slunku to není nic pro mě.
kvalda č. 5, těsný neúspěch na zóně
Celkově jsem docela spokojený s výkonem, s umístěním už úplně tolik ne. 69. místo, je sice oproti Moskvě posun, ale půlka startovního pole to není. Přesto bylo o co bojovat a můj poznatek z těchto závodů je takový, že když jsem dolezl do zóny, do topu to bylo ještě dvakrát těžší. Druhou zajímavostí je, že si dost závodníků přidýchávalo kyslík, podávat maximální výkon ve 2.500 m.n.m. není nic jednoduchého. Bráchovi se bohužel nedaří postup, i tak solidní 29. místo. Trochu škoda, že jsme neměli druhou skupinu, ta by pro nás byla asi přívětivější. V sobotu se mrkneme na semifinále a finále, kde svoje vítězství korunuje Alex, super hydraulika oproti ostatním, krásný zážitek. Kluci byli taky hodně zajímaví, šestý závod, šestý jiný vítěz, tentokrát Rei Sugimoto, druhý skončí senzačně domácí Sean Bailey. Po závodech mi brácha cestou do Denveru ukazuje legendární Echale, jedno z prvních 8B+ v Americe, čistý pure bouldering.
byl jsem tady...
Přespíme pár hodin v autě a brzy ráno v neděli letíme směr domov, bylo to tady úžasné, ale bohužel strašně krátké...
This year I finally took part in the World Cup in Vail. I travel with my brother, who is a great guide, it would be very tough without his English. We only make a quick trip, arriving on Wednesday and taking off on Monday. We are accomodated by an amazing Czech family near Vail, the appartment is beautiful, with a great view and they care about us as if we were their own family members. On Thursday we warm up a bit outdoors and then comes the registration and the meeting.
I'm a bit struggling with a jet lag but on Friday I'm mostly ok. Vail is a super nice place, similar to Switzerland - a beautiful town in a valley.
The World Cup is something like a festival here. It's called Mountain Games, there are several other disciplines, such as kayak, cycling, running etc. On Friday I climb at 12.30, the sun is shining hard but fortunately all the profiles except for one are in shadow and I feel good during the warm up. I reach the zone of the first boulder but after that it's a pure hell. Then there is the second boulder with a coordination jump and another zone for me, but the rest of the boulder is too hard. The third boulder is a feet-first power climb, I fall one hold before the zone. Number four seems quite clear to me, I get to the zone and then I touch the penultimate hold.
At the fifth boulder I fall three times from the zone move, I'm sorry about this one, it cost me a better result but I'm hopeless in the sun.
In all, I'm quite satisfied with my performance and not so much with my results. The 69th place is an improvement, at least compared to Moscow, but still... Anyway, it was a good experience and I found out that once I reached the zone, the remaining part of the boulders was twice as hard. Another interesting fact was that many competitors used oxygen bombs, it wasn't easy to do your best at 2500 meters above the sea level. Nevertheless, Martin ended 29th, which is very good, too bad it wasn't enough to pass to the semifinal. I think if we were in the second group the chances would be better. On Saturday we watch the semifinal and final with Alex as the winner - an amazing show. The men's category was very interesting, too, the sixth part of the World Cup series had yet another winner, this time it was Rei Sugimoto, followed by Sean Bailey. After the competition and on our way to Denver my bro showed me the legendary Echale boulder, one of the first American 8B+s, pure bouldering.
We sleep in the car and early on the Sunday morning we fly home. It was amazing, but too short...
aktivace na skalách
Trochu se peru s časovým posunem, ale do pátku se s tím srovnávám. Vail je super pěkné místo, přirovnal bych ho ke Švajcu: údolí a hezké městečko.
ty výhledy...
SP je tu něco jako u nás fesťák, ale tady mají Mountian Games - více sportů: kajak, kola, běh atd. V pátek lezu asi ve 12.30, místy svítí sluníčko, ale naštěstí jsou profily až na jeden ve stínu. Na rozlezu se cítím velmi dobře, v jedničce zóna, pak čisté peklo. Ve dvojce koordinační skok, ten se mi podaří udělat, i vybojovat zónu, ale dále je to jiná písnička. Ve trojce je pěkný silový boulder, nohy napřed, ale pak se blbě srovnám a padám z chytu pod zónou. Ve čtyřce je celkem jasný program, ale ze zóny to teprve začíná, tečuji předposlední chyt.
kvalda č. 4
V pětce škoda, asi třikrát padám z kroku do zóny, to mě mrzí, stálo mě to celkem dost míst, ale na slunku to není nic pro mě.
kvalda č. 5, těsný neúspěch na zóně
Celkově jsem docela spokojený s výkonem, s umístěním už úplně tolik ne. 69. místo, je sice oproti Moskvě posun, ale půlka startovního pole to není. Přesto bylo o co bojovat a můj poznatek z těchto závodů je takový, že když jsem dolezl do zóny, do topu to bylo ještě dvakrát těžší. Druhou zajímavostí je, že si dost závodníků přidýchávalo kyslík, podávat maximální výkon ve 2.500 m.n.m. není nic jednoduchého. Bráchovi se bohužel nedaří postup, i tak solidní 29. místo. Trochu škoda, že jsme neměli druhou skupinu, ta by pro nás byla asi přívětivější. V sobotu se mrkneme na semifinále a finále, kde svoje vítězství korunuje Alex, super hydraulika oproti ostatním, krásný zážitek. Kluci byli taky hodně zajímaví, šestý závod, šestý jiný vítěz, tentokrát Rei Sugimoto, druhý skončí senzačně domácí Sean Bailey. Po závodech mi brácha cestou do Denveru ukazuje legendární Echale, jedno z prvních 8B+ v Americe, čistý pure bouldering.
byl jsem tady...
Přespíme pár hodin v autě a brzy ráno v neděli letíme směr domov, bylo to tady úžasné, ale bohužel strašně krátké...
This year I finally took part in the World Cup in Vail. I travel with my brother, who is a great guide, it would be very tough without his English. We only make a quick trip, arriving on Wednesday and taking off on Monday. We are accomodated by an amazing Czech family near Vail, the appartment is beautiful, with a great view and they care about us as if we were their own family members. On Thursday we warm up a bit outdoors and then comes the registration and the meeting.
I'm a bit struggling with a jet lag but on Friday I'm mostly ok. Vail is a super nice place, similar to Switzerland - a beautiful town in a valley.
The World Cup is something like a festival here. It's called Mountain Games, there are several other disciplines, such as kayak, cycling, running etc. On Friday I climb at 12.30, the sun is shining hard but fortunately all the profiles except for one are in shadow and I feel good during the warm up. I reach the zone of the first boulder but after that it's a pure hell. Then there is the second boulder with a coordination jump and another zone for me, but the rest of the boulder is too hard. The third boulder is a feet-first power climb, I fall one hold before the zone. Number four seems quite clear to me, I get to the zone and then I touch the penultimate hold.
At the fifth boulder I fall three times from the zone move, I'm sorry about this one, it cost me a better result but I'm hopeless in the sun.
In all, I'm quite satisfied with my performance and not so much with my results. The 69th place is an improvement, at least compared to Moscow, but still... Anyway, it was a good experience and I found out that once I reached the zone, the remaining part of the boulders was twice as hard. Another interesting fact was that many competitors used oxygen bombs, it wasn't easy to do your best at 2500 meters above the sea level. Nevertheless, Martin ended 29th, which is very good, too bad it wasn't enough to pass to the semifinal. I think if we were in the second group the chances would be better. On Saturday we watch the semifinal and final with Alex as the winner - an amazing show. The men's category was very interesting, too, the sixth part of the World Cup series had yet another winner, this time it was Rei Sugimoto, followed by Sean Bailey. After the competition and on our way to Denver my bro showed me the legendary Echale boulder, one of the first American 8B+s, pure bouldering.
We sleep in the car and early on the Sunday morning we fly home. It was amazing, but too short...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)